Desátá sbírka Petra Kukala se zabývá tématem mužského středního věku, kdy se člověk ohlíží za minulostí a nejistě se připravuje na nové životní etapy. V pěti částech knihy básník zkoumá stárnutí z různých perspektiv. Převládá melancholický tón, pocit mírného smutku a uvědomění si nenávratné ztráty, ale zároveň se v něm probouzí přijetí nové role a potřeba přehodnotit dosavadní hodnoty. Kromě témat jako je pomíjivá krása a vlastní stárnutí se sbírka zaměřuje na hodnotu osobní svobody – osvobození se od představy, jaký obraz bychom měli před světem prezentovat. Důležitým prostorem básní je také prostředí maloměstského sídliště, které se stává jakýmsi osobním divadlem světa, kde se životy sousedů prolínají a večerní pohledy z oken vytvářejí živé scény.