Osudový omyl generála Vlasova

Po napadení Sovětského svazu v létě 1941 začali Němcům nabízet spolupráci jak jednotlivci, tak skupiny sovětských občanů. Zejména kozáci, postižení násilnou kolektivizací, a příslušníci neruských národností vítali německé jednotky jako osvoboditele. Navzdory odporu nejvyšších nacistických představitelů, velitelé wehrmachtu zřizovali z ruských zajatců pomocné sbory. Chyběla však silná osobnost, která by dokázala sjednotit síly bojující po boku Němců proti bolševickému režimu. Tuto roli přijal generálporučík Andrej Vlasov, zajatý v červenci 1942 na volchovské frontě. Dříve úspěšný velitel Rudé armády putoval po zajateckých táborech a hledal vojáky ochotné vstoupit do Ruské osvobozenecké armády. Vlasovci, spolu s jednotkami SS, bojovali na jaře 1945 v beznadějné válce. Stejně jako jejich velitel se dopustili zásadní chyby, když se nesnažili navázat kontakt s protihitlerovskými mocnostmi usilujícími o demokratické vítězství. Zúčastnili se bojů v Pražském povstání, ale bylo již příliš pozdě. Pro sovětské velení, politické představitele i většinu obyvatelstva zůstali příslušníci Ruské osvobozenecké armády vnímáni jako zrádci.