Moje duše na cibulce

Irena Obermannová o své první knize básní říká, že básničky píše celý život. Nejsou to však klasické básně, spíše drobné, melodické a nedokonalé verše, které jí spontánně vznikají v různých situacích – když nemůže usnout, trápí se, prožívá lásku nebo se prochází přírodou. Sama je nepovažuje za významné, přesto je vytrvale zapisuje, často na útržky papíru s nákupními seznamy a připomínkami. Tyto verše jí pomáhají zvládat každodenní povinnosti. Psaní pro ni představuje hru, svobodnou a bezstarostnou jako stavění hradu z písku. Některé básničky jsou staré desítky let, jiné vznikly nedávno. V poslední době je dokonce píše na trička, zdi i dveře, v přesvědčení, že tím šíří lásku k poezii obecně, k poezii života. Věří, že básně brzy nahradí reklamní slogany, opustí knihy a stanou se součástí běžného života – objeví se v módních časopisech a budou nositelné jako oblečení. Předpovídá, že brzy bude každý nosit básně.