Modrý notýsek

Ilja Hurník píše knihy nejčastěji jako fejetony, eseje, apokryfy nebo krátké, nenáročné povídky. I jeho nejnovější, už jednadvacátá kniha, je v tomto duchu. Autor k názvu poznamenal, že po vydání svých pamětí „Závěrečná zpráva“ slyšel předpovědi, které se ukázaly být pravdivé – kdo napíše paměti, už prý nic dalšího nevytvoří. Jenže jeho paměti byly teprve devatenáctou knihou, a tak se chtěl tento počet zaokrouhlit. Jako klavírista také ví, že koncert by měl končit velkým finále, ale po něm se sluší zahrát přídavek. Z vlastních povídek proto sestavil literární přídavek s názvem „Zelený notýsek“. Čtenáři si ale brzy přáli pokračování, „notýsek modrý“. To Hurníka znejistilo, protože klavírista, který hraje přídavek za přídavkem i před prázdným sálem, už se obvykle nezlepší. Rozhodl se tedy, že druhý přídavek ještě připustí. A tak je tu „modrý notýsek“, jak ho čtenáři předem pojmenovali. Kniha se opět věnuje přírodě, která není jen zelená, ale i modrá – jako pomněnky nebo čistá obloha.