Máchovské variace

Století, které uplynulo od Máchova života a smrti, v literárním světě rezonovalo mnoha způsoby. Nejen umělci vzdávali hold Karolu Machovi, přezdívanému „Jan Křtitel“ české poezie. K výročí se Josef Hora zamyslel nad Máchovým odkazem a vytvořil sbírku hlubokých, promyšlených básní. Tyto básně se vyznačují máchovským rytmem, kvalitním rýmem a melodickým zvukem, často s přímými odkazy na Máj. Všechny šestnácti básní má stejnou formu – čtyři čtyřverší. Hora v nich rozvíjí úvahy a osobní pocity, inspirován imaginární cestou po krajině, kterou znal Mách, směrem ke starobylým zříceninám. Myšlenky se neustále vrací k Máchovi a přecházejí v přímé oslovení, které prostupuje celým cyklem. „Ale pout vzhůru k ruinám / jde vichřicí, jež výškou sílí. / A chápu: Byl jsi vždycky sám, / básníku, jehož rozblouznily / prapory mračen nad lesy...“ Hluboké porozumění spojuje oba básníky i přes staletí: „Je mi, jak dech tvé úzkosti / by otřásal tu mojí hrudí. / Dech zdivočelé radosti / tvých temných snů se ve mně budí... Rozhledno dávna! Míle mé! / Závrati let a vzdáleností! / Jarmilo! Hynku! Viléme!“ Oba sdílejí smutek nad pomíjivostí času, krásy, lásky i štěstí. Hora také nechává Lori přemýšlet nad bolestí nedokončené lásky: „Chtěla jsem tvoje verše číst, / a vítr trhal mi je z dlaně ... Hleděl jsi přes má ramena, / kam jenom, kam? A ztracen sobě, / necítils, kterak zmámená / já, neproměnná dcera země, / k tobě, jenž tmou jsi prostoupil / a marně hledal cestu ke mně.“ Objevují se vzpomínky na Máchovu i Horovu cestu do Itálie, do světa i do nitra člověka. Neustále se vrací téma tragického lidského osudu. Smrt Máchy bolí, ale Hora věří, že dílo a činy přetrvají i přes neúprosnost času. Máchův duch žije v myšlenkách a tvorbě jeho „následovníků“: „A slo­va tvá teď se mnou jdou, / básníku, jako stisky dlaní, / co ty sám s hlavou svěšenou / zacházíš vyhořelou strání.“ Mách byl vězněm – nesvobody, žárlivosti, lásky. Současní básníci jdou po stejné cestě hledání, aby nakonec našli klid a jistotu domova, který byl tolik zkoušen. „Tam, tam na konci větru kdes / se tančí v trávě, žije v slávě, / tam sen se na nebesa vznes / a básník člověkem je hravě - poutníku, sbohem. Lučinou / ti slova lásky uplynou, - v svém umlknutí budeš doma.“ Vydání z roku 1944 doplnily čtyři litografie, dřevoryt na obálce vytvořil a knihu graficky zpracoval Cyril Bouda.