Gorgias

Gorgias je jeden z Platónových dialogů, který se zamýšlí nad rozdílem mezi skutečným dobrem, reprezentovaným uměním, a zdánlivým dobrem, které představuje zběhlost a lest, a tím se dotýká i otázky spravedlnosti. Sókratés v něm tvrdí, že „veškeré vědění oddělené od spravedlnosti není moudrost, ale lest.“ Hlavním tématem dialogu je spor mezi Sókratem a Gorgiem (a později i Pólem a Kalliklem) o podstatě umění, přičemž diskuse se soustředí na rétoriku. Gorgias ji považuje za umění, zpočátku s předmětem spravedlnosti, ale Sókratés mu postupně dokazuje opak prostřednictvím mnoha příkladů. Dialog se ptá, jaký je rozdíl mezi věděním a vírou – pouze vědění je pravdivé, zatímco víra může být pravdivá i nepravdivá. Rétorika, jakožto schopnost přesvědčovat, vyvolává pouze víru, nikoli naučné poznání, které vyžaduje moudrost, jako například v soudnictví. Proto se rétorika zabývá jak spravedlivým, tak nespravedlivým. Gorgias sám připouští, že rétorika může být využita i nespravedlivě, a proto by neměl být trestán za činy svých žáků, čímž implicitně uznává možnost jejího zneužití. Rétorika tedy není uměním o spravedlnosti, ale lstí a zběhlostí, podobně jako kuchařství, které se pouze napodobuje lékařství. Stejně tak je rétorika falešnou podobou soudnictví, lstivě předstírající znalost spravedlnosti, ale vytvářející pouze zdání pravdy. Skutečnou pravdu nalézá pouze soudnictví, skutečné dobro pro tělo lékařství, nikoli kuchařství. Pouze umění je pravým dobrem, protože vyžaduje rozum. Zběhlost, naopak, probíhá bez rozumového vysvětlení a klame, a proto je lstí. Lidé, postrádající moudrost a rozum, si často vybírají to příjemnější, jako je kuchařství. Největším zlem je nespravedlivé jednání. Sókratés postupně přesvědčuje Gorgia, že ten, kdo nespravedlivě jednal, je nešťastný a zaslouží si soucit. Spravedlivé jednání, jako je trestání a vyhnání, je naopak dobré. Pouze rozumný a spravedlivý člověk může být šťastný. To dokazuje tím, že trest může napravit nespravedlivou duši a že člověk po spravedlivém trestu, který mu prospívá, je šťastnější než ten, který se mu vyhýbá. Vše spravedlivé je krásné, dobré a užitečné, zatímco nespravedlnost je ošklivá. Rétorika, jako zběhlost, může být použita pouze proti nepřátelům, k jejich poškození, aniž by bylo nutné rozlišovat mezi spravedlivým a nespravedlivým. Lékařství a soudnictví jsou uměními, protože vše vědecky odůvodňují, zatímco kuchařství se zabývá pouze slastmi a nezkoumá příčiny, omezujíc se na poskytování příjemných pocitů. Pouze umění se stará o skutečné dobro a mravní krásu. Dialog tedy ukazuje, že vědění vyžaduje nejen rozum a moudrost, ale především znalost spravedlnosti, jejímž cílem je dobro člověka a uzdravování duše. Naopak víra se zabývá spravedlivým i nespravedlivým a nezaměřuje se na skutečné dobro, ale pouze na zdání. Sókratés postupně a na základě mnoha příkladů napravuje mylné názory svých oponentů, čímž je osvobozuje od nepravdivých přesvědčení. Platón občas používá i sporné metody, například když donutí Gorgia přiznat, že neučí spravedlnosti. Kalliklovi je později vytknuto, že střídá pohledy přírody a zákona, čímž své protějšky mate, neboť podle zákona je bezpráví horší než jeho snášení, zatímco podle přírody je horší bezpráví snášet. To představuje jednu z limit dialogu, v rozlišování mezi jednáním podle zákona a přírody a v určení, kterého z nich je Platón zastáncem.