Ferdinand Maxmilián: Tragické dobrodružství v Mexiku

Historikům rakouského a rakousko-uherského válečného námořnictva je dobře známá osobnost velkovévody Ferdinanda Maxmiliána, bratra císaře Františka Josefa I. S admirálem W. von Tegetthoffem, jemuž jsme věnovali dvě publikace z řady "Námořních žurnálů historických", byl Maxmilián dlouhodobě spojen, a na vídeňském dvoře byl znám jako „veselý Max“, což v mládí skutečně odráželo jeho povahu. Jako místodržící v letech 1857–1859 v nepokojném Lombardsku-Benátsku (s rezidencí v Miláně) nedosáhl výrazných úspěchů, ale ve funkci vrchního velitele rakouského válečného námořnictva se mu dařilo poměrně dobře. Přesto je nutné zkoumat, jakou míru odpovědnosti nese za nedostatečnou připravenost námořnictva před rokem 1866. Poháněn vlastní ambicí, a také ambicemi své ženy, belgické princezny Charlotty, se nechal přesvědčit francouzským císařem Napoleonem III. k přijetí mexické císařské koruny. Mexiko bylo vnitřně rozdělené, hospodářsky slabé a Maxmiliánovi neznámé. V roce 1862 tak manželský pár s rozsáhlým doprovodem opustil zámek Miramare u Terstu a v roce 1864 se na fregatě NOVARA vydal přes oceán. Sen o vládě nad velkým státem se však nenaplnil. Maxmilián I. Mexický, obklopen nedůvěryhodnými dvořany a ministry, nedokázal zemi efektivně řídit a čelil odporu prezidenta B. Juáreze, který s podporou vlastní armády a později i USA usiloval o vybudování Mexické republiky. Když Maxmilián ztratil francouzskou vojenskou podporu, zatíženou ekonomickými a politickými problémy, a vliv USA ve Střední Americe rostl, jeho ambice ztroskotaly. Charlotta se pokusila získat pomoc u Napoleona III. a papeže, ale neuspěla a psychické vypětí ji dovedlo k šílenství – svého muže už nikdy neviděla a dožila na zámku Bouchot v Belgii (1927). V roce 1867 republikánské vojsko rozdrtilo císařské síly do malých, izolovaných skupin, a Maxmilián se s jednou z nich opevnil v Querétaru. Zradou se dostal do rukou republikánů. Navzdory intervencím mnoha významných osobností byl Maxmilián I. na Juárezův rozkaz popraven 19. června 1867. Tato publikace přináší informace, které doplňují nedávno vydané knižní práce věnované Ferdinandu Maxmiliánovi. Autor: Milan Jelínek, Václav Řezníček.