Lubomír Macháček píše lépe kratší povídky s jasným závěrem, například „Vůně nasbíraných hub“ o robotu-vrahovi (časopis Kmen, 1983, č. 41) nebo „Netradiční zboží“ o cestě do válečného muzea. Delší příběhy, kde se autor snaží o složitější témata (jako „Čekání na člověka“), jsou méně povedené. Povídka „Jakou barvu má tráva“ pojednává o vynálezu, který zvyšuje fyzickou sílu na úkor inteligence, a „Stopa do budoucnosti“ zkoumá možnost ovlivňování budoucnosti pomocí genetické paměti. Macháčkovy prózy se zaměřují spíše na postavy a jejich osudy než na sci-fi prvky a jejich hodnota spočívá v literární kvalitě, která přesahuje žánrové hranice.