Diabolská izba

Sir Arthur Conan Doyle (1859–1930) si získal srdce čtenářů především jako autor světoznámého detektiva Sherlocka Holmese. Jeho detektivky často obsahovaly prvky napětí a hrůzy, a proto Doyle využil své spisovatelské schopnosti i v žánru hororové fantastiky. K tomuto žánru ho vedl celoživotní zájem o špiritismus, jehož byl aktivním členem v prestižní Society for Psychical Research. Ironií osudu právě jeho racionalistický přístup, vycházející z lékařského vzdělání, ho otevřel mysteriózním fenoménům a přiměl je zahrnout do svých příběhů. V jeho tajemných povídkách se skeptický a racionální vypravěč, často podobný Dr. Watsonovi, setkává s nevysvětlitelnými úkazy, které nelze logicky zdůvodnit. Doylovy prózy mistrně budují napětí a otevírají prostor pro spekulace, až po závěrečný šok, přičemž neurčitost zůstává. „Loď se plaví polárními pláněmi a kapitán Polárky v dálce vidí něco, co vidí jen on… Starověké egyptské recepty na oživení mrtvých, jednoruká žena v lékařské laboratoři, média na spiritistických seancích, spiritistické materializace, hrůzná stvoření číhající v temné jeskyni, vývojové mutace, vyzařování duchovní energie z předmětů, ďábelská pomsta – to jsou témata, která potěší milovníky hororové fantastiky. Doyle se však nikdy neuchyluje k laciným nadpřirozeným efektům, naopak se snaží všechny záhadné jevy prozkoumat s vědeckou přesností. Jako by Sherlock Holmes se svou dedukční metodou vstoupil do temného světa okultních jevů. Doyle přece psal v době, kdy byl špiritismus považován za vědu stejně jako kriminologie.“