Bůh zemřel, když se narodili

V roce 1278 padl v bitvě na Moravském poli král Otakar II., zanechávaje po sobě královnu Kunhutu a sedmiletého syna Václava. Poručníkem se stal Václavův strýc, Ota Braniborský. Pět let pod jeho vládou znamenalo pro Čechy úpadek. Václav byl uvězněn, nejprve na Bezdězu a poté putoval po různých hradech – na Žitavu, do Berlína a nakonec do Špandavy. V roce 1283 se po ústupcích dostal na svobodu a usedl na trůn po boku Guty Habsburské. Nový král však nedokázal získat si úctu svých poddaných. Trpěl slabým zdravím a zvláštním strachem z tmy a koček. Kdo by si vážil takového panovníka? Zvláště když se o dva roky později oženil Záviš z Falkenštejna s Václavovou matkou. Záviš byl bohatý, uznávaný a mocný, a Václav v něm viděl vzor. Dokonce ho až do roku 1288 pověřil vládou země. Tato moc však Závišovi přinesla i mnoho nepřátel, včetně královny Guty. Až po sedmi letech se Václav II., nyní zkušenější panovník, přesvědčil o Závišově nebezpečnosti. V roce 1290 pro něj připravil léčku. Záviš se chytil, a byl zavražděn před hradem Hluboká na Václavův rozkaz. I po zbavení se takového nepřítele však osud králi Václavovi nepřál. O devět let později, po Závišově smrti, zaplatil krutou cenu.