S cestovním průvodcem se tentokrát vydáme do Bulharska, do země ležící v srdci Balkánského poloostrova, do země, která díky své rozmanitosti přitahuje stále více turistů, do země, která je pro mnohé cílem nejenom letních, ale i zimních dovolených. Bulharsko má skutečně co nabídnout snad každému turistovi. Najdeme zde moderní i starobylá města s cennými historickými památkami, nedotčenou přírodu, velkolepé hory, dobře vybavená lyžařská centra, horké minerální prameny, teplé moře, písečné pláže. Hlavní část průvodce tvoří místopisný seznam, obsažný text je doplněn barevnými snímky a abecedním rejstříkem. Autor pojednává o jednom ze dvou nejmladších států Evropské unie, který však délkou svých dějin patří k těm nejstarším v rámci Evropy, i když stále ještě ne k těm dost probádaným. Tudy vedla cesta, kudy do nitra kontinentu přicházela neolitická civilizace, zde měli svá království Thrákové, zájmy Řekové a po nich Římané, sem zamířili Slované i turkitští Bolgaři a vznikly tu 1. a 2. bulharská říše soupeřící s Byzancí. Po dlouhém období v osmanské říši se v 19. století zrodil nový bulharský stát, který se stal významným činitelem v rámci oblastí Balkánu a jímž je dodnes.
Destined for War: Can America and China Escape Thucydides’s Trap?
Řecký historik Thúkýdidés popsal v Dějinách peloponnéské války dynamiku, která v 5. století př. n. l. vedla k velké antické válce mezi Athénami, jejichž moc vzrůstala, a dominující Spartou, u níž tyto změny vyvolaly velké obavy. Graham Allison, profesor politických věd z Harvardu, má za to, že podobná dynamika se v posledních pěti staletích šestnáckrát opakovala. Na průřezu historií ukazuje, že dvanáckrát skončil závod rostoucí velmoci s hegemonem válkou. Jen čtyřikrát se podařilo zachránit mír. A sedmnácté opakování je na obzoru: globální pořádek čelí zásadní otázce, zda mohou výrazně posilující Čína a stávající velmoc Spojené státy uniknout z Thúkýdidovy pasti. Na několika stovkách stran předkládá autor, který má dar strhnout svým historickým rozhledem, důvody, proč by se to nemuselo podařit.
Kniha slavného astrofyzika a popularizátora vědy Michia Kakua ukazuje, kam by lidstvo mohlo dospět v oblasti kosmických letů, zlepšování člověka a osidlování vesmíru. Mimo jiné se zabývá cestováním na Mars, hledáním mimozemského života, kombinováním lidské báze s robotikou a uvažuje také o možných stupních vývoje vesmírných civilizací. Zamýšlí se rovněž nad možnými scénáři vývoje či zániku vesmíru a způsoby, jak by budoucí lidská civilizace mohla přežít i jemu navzdory. Autorův pohled je optimistický, a přestože možné negativní dopady technologie nepřehlíží, zaměřuje se spíše na výsledky a přínos rychle se rozvíjejícího lidského poznání. Každé z témat je podepřeno autorovou špičkovou znalostí vědy a kniha je díky nebývalému vypravěčskému talentu přístupná všem zájemcům o vesmírné perspektivy lidské budoucnosti.
Cestopisné črty Karla Čapka pocházejí většinou z rozhraní 20. a 30. let, kdy se autor teprve přibližoval k vrcholu své tvorby, jehož dosáhl ve "Válce s mloky" a v "Matce". Výbor zahrnuje čtyři knihy: "Anglické listy" (1924), "Výlet do Španěl" (1930), "Obrázky z Holandska" (1932) a "Cestu na Sever" (1936). Čapek cestoval cizími zeměmi jakocitlivý pozorovatel přírodních krás i života obyvatel. Obdiv k lidské práci, úcta k svébytnosti každého národa, sympatie k lidovým masám jako k jediným tvůrcům všech hmotných i kulturních hodnot, vnímavost k sociálním nesrovnalostem kapitalistického světa - to jsou základní hodnoty, jež činí z Čapkových cestopisů dodnes cennou a aktuální četbu.
Autor vybral do knihy starší i novější reportáže - výňatky z prvních knih (Ulice Milá a Německé jaro), nahodilé črty z novin, rozhlasové fejtony atd. Ačkoliv většina reportáží byla napsána přibližně před pěti lety, přece neztratily na aktuálnosti a svěžesti, ale naopak se stávajíspíše dokumenty přešlých dnů. Prostřednictvím dobrého pozorovatele-novináře poznáváme poválečnou Vídeň, zamerikanisované Athény, rozdělené Německo, budující Varšavu a především - co je nejcennější - jejich obyvatele.
Souhrn reportáží o Belgickém Kongu, které autor vybral ze svých dříve vydaných knih o Africe (Země našich snů, Kpveke-vo a Bílé slzy). V reportážích a článcích popisuje africkou přírodu, život i kulturu domorodých obyvatel. "...kdysi jsem dostal od jednoho vesnického lidového umělce v kraji Kasongo bronzovou sošku. Byla to soškapodivná, znázorňující chlapíka ve vojenském kabátci s epoletami. Soška měla obdélníkovitý vous, v jedné ruce držela příruční pokladnu a v druhé svírala karabáč. "Kdo to je?" Chlapík, který se jmenoval Sagui, se usmál. Nemohl pochopit, že to nevím. A pak prohlásil: "To je člověk, který zničil celé rody a který nás naučil nenávidět Evropany. Je to belgický král Leopold II." Královská postava z bronzu, z téhož bronzu, z jakého je ulita jeho socha v Belgii, drží v rukou symboly imperialismu pronikajícího do kolonií. V jedné ruce pokladnu a v druhé karabáč. Je nesporné, že afričtí lidoví umělci měli dobrý postřeh už v devadesátých letech minulého století..."
Norský badatel Thor Heyerdahl byl zoolog, který krátce pobýval na ostrově Fatuhiva, kde ho zaujalo studium kultury polynéských praobyvatelů. Shodné etnografické prvky u ostrovanů a obyvatelů tichomořského pobřeží Jižní Ameriky ho přivedly k názoru, že praobyvatelé Tichomoří připluli do Polynésie z Jižní Ameriky. Na základě této myšlenky vypracoval migrační teorii o původu praobyvatelů Polynésie. Ve vědeckém světě však s touto teorií neuspěl. Prakticky se jí snažil dokázat tím, že v roce 1947 podnikl zdařilou plavbu z Jižní Ameriky do Polynésie. A právě o tom vypráví tato kniha. O životu pěti lidí na palubě balzového voru, jejich poznatcích a splynutí s přírodou, mořem a mořskými živočichy. A nakonec i o setkání s Polynésany.