Deutschland schafft sich ab. Wie wir unser Land aufs Spiel setzen
Sarrazin je autorem několika knih, z nichž zdaleka největší ohlas vzbudila kniha poslední, Německo páchá sebevraždu, která se od svého prvního vydání v srpnu 2010 dočkala již mnoha reedic a stala se jednou z nejprodávanějších knih v německojazyčném prostoru v posledních desetiletích. Autor v ní i na základě svých bohatých zkušeností z politiky a státní správy podává - bez ohledu na diktát politické korektnosti - břitkou, především na číslech a statistikách založenou analýzu toho, jak Německo - podle jeho názoru - podkopává samotné základy svého budoucího blahobytu, sociálního smíru a společenské stability. Sarrazin spatřuje ohrožení v kombinaci nízké porodnosti, přebujelého sociálního státu, který až příliš nabízí a ne dost požaduje, a především problematické imigrace zejména z muslimských států, která hrozí během nemnoha desetiletí zcela proměnit charakter hostitelské země. Právě autorova kritika v průměru obtížněji integrovatelných přistěhovalců tureckého či arabského původu, oproti nimž pozitivně vyzvedává např. příchozí z východní Evropy, Indie nebo Číny, vyvolala - zčásti kvůli určitému posunu až překroucení při prezentaci Sarrazinových názorů v médiích či jeho oponenty - nejostřejší kritiku a nejbouřlivější diskusi. Autor se snaží podat i návod, co lze proti jím vylíčenému ohrožení dělat.
Europa braucht den Euro nicht. Wie uns politisches Wunschdenken in die Krise geführt hat
Jak nás politické vizionářství zavedlo do krize Thilo Sarrazin (*1945) je jeden z nejoriginálnějších a nejodvážnějších politických myslitelů a budovatelů státu v soudobém Německu. Mimořádný a jedinečný ohlas v Německu i ve světě vyvolala jeho kniha Deutschland schafft sich ab (2010), již Nakladatelství Academia vydalo pod názvemNěmecko páchá sebevraždu v roce 2011. V letech politického a ekonomického sjednocování bývalé Německé demokratické republiky se Spolkovou republikou Německo byl Thilo Sarrazin zodpovědný za koncepci a provádění německé měnové unie. Mimo mnoha jiných významných politických a správních funkcí, jimiž za celou svou profesní kariéru prošel, zastával v letech 2002 až 2009 funkci finančního senátora spolkového státu Berlín a v následujících dvou letech byl členem představenstva Spolkové banky. Ze všech těchto bohatých a jedinečných zkušeností čerpá jeho poslední kniha Europa braucht den Euro nicht, již nyní předkládáme českému čtenáři v českém překladu, tentokrát v doslovném názvu Evropa euro nepotřebuje. Osvědčeným kritickým způsobem – a podobně jako ve svém předchozím bestselleru nikoli pouze stylem odborným – v ní autor načrtává historii vzniku a fungování eura a kombinacemi množství statistik, analýz, ekonomicko-politických úvah, osobních vzpomínek a prožitků se v nových a nových argumentačních variantách staví proti základní devize Angely Merkelové: „Padne-li euro, ztroskotá i Evropa.“ Na zadní straně přebalu německého vydání poslední Sarrazinovy knihy se k tomu praví: „I když Angela Merkelová touto svou dikcí znovu a znovu přísahá na význam tohoto velkolepého politického projektu, přece jen bychom se měli tázat, chceme-li euro opravdu zachovat za jakoukoli cenu.“ Vychází v edici 21. století.
Tato kniha rozlišuje tři cesty k emancipaci – existenciální revoltu, politickou revoluci a občanské jednání. V prvních dvou lze najít mnoho podnětného, jakmile se však jedna nebo druhá začne představovat jako jediná a o sobě dostatečná odpověď na otázku lidské emancipace, ústí do opaku toho, co slibuje. První uvrhává člověka do osamělé bezmoci tragického hrdiny, druhá ho podrobuje diktátu domnělé kolektivní vůle či dějinné nutnosti. Obě cesty proto musejí být nově promyšleny z hlediska cesty třetí. V občanském jednání se člověk vysvobozuje ze sebe sama a stává se součástí kolektivního hnutí, které nejenže nepopírá individuální rozhodování a jednání, ale živí se jedině z něj. Pravost této cesty je měřena mimo jiné tím, že samotné vykročení na ni je v jistém smyslu již dosažením cíle. Na tuto cestu nás vysílá také Václav Havel, když si v Moci bezmocných klade otázku, zda „světlejší budoucnost“, evokovaná velkými emancipačními projekty modernity, „je opravdu a vždy záležitostí nějakého ,tam‘. Co když je to naopak něco, co je už dávno zde - a jenom naše slepota a slabost nám brání to kolem sebe a v sobě vidět a rozvíjet?“
Der neue Tugendterror. Über die Grenzen der Meinungsfreiheit in Deutschland
Kdo rozhoduje o tom, co se smí říkat, a o čem je třeba mlčet? Názorová svoboda je v naší zemi zaručena ústavou. Avšak jak je tomu opravdu? V realitě se neustále střetáváme se zákazy něco si myslet a veřejně o tom hovořit. Velmi snadno se tak ocitáme u hranic toho, co lze veřejně sdělovat. Autor analyzuje konformismus bující všude kolem nás a konstatuje: Kdo vyslovuje názory nebo konstruuje souvislosti, které nezapadají do právě vládnoucího obrazu světa, bývá bez rozpaků označen za provokatéra. S jemu vlastní myšlenkovou pronikavostí staví Thilo Sarrazin tyto postoje a praktiky na pranýř, ukazuje, odkud pocházejí jejich příčiny, a pojmenovává čtrnáct zákazů myslet a hovořit ovládajících naši dobu.
Autor je pro svou samostatnost myšlení, spjatou s odvahou říkat i nepopulární, ba tabuizované pravdy, značnou částí německé vzdělané veřejnosti vnímán jako postava přinejmenším „kontroverzní“. Ve své nové knize popisuje pravidla a podmínky dobrého vládnutí a zkoumá typické formy politického selhávání. Prohlašuje: „O budoucnosti Německa nebudou rozhodovat genderové otázky nebo debaty o světovém klimatu. Budoucnost Německa rozhodnou otázky měny, přistěhovalectví a vzdělanosti. Ve hře je tak zároveň i budoucnost Evropy.“ Přání otcem myšlenky je již čtvrtou autorovou knihou, kterou Nakladatelství Academia vydává.